lufa v mexiku: Nevado de Toluca + Malinalco

S mejma španělskejma kolegama jsme se shodli, že o víkendu je potřeba se trochu odreagovat. Tak jsme si v sobotu ráno půjčili auto, a vyrazili na Nevado de Toluca, což je nečinná sopka, na kterou koukáme každej den ze školy (pokud není zataženo). Autem jsme vyjeli do výšky asi necelých 3000 m.n.m. a pak nás čekal ještě delší výstup a krátký sestup k jezerům na dně vulkánu. Jedno se jmenuje Slunce a druhý Luna, a údajně se tady v indiánskejch dobách konaly obřady obětování dětí...brrr...! Tři z naší výpravy ten krátkej výstup vyčerpal natolik, že už nechtěli pokračovat dál, mě a Gabiho lákalo dát si ještě pár výškových metrů stoupání =) A ačkoliv musím říct, že ze začátku jsem skoro nemohla dýchat – nedostatek kyslíku je fakt znát, tak nakonec jsem si zvykla, a ačkoliv jsem se pohybovala fakt pomalu, abych šetřila kyslíkem (tak dva tři kroky – a vydýchat se) a nohy nám místy ujížděli, protože se pod nima sypal štěrk, došli jsme dost vysoko na jedné straně vulkánu. (viz foto – přesně tam, kam ukazuju prstem =) Ostatní nás mezitím čekali spící v autě, a protože bylo ještě brzo odpoledne, a auto jsme měli půjčený až do druhýho dne do rána, rozhodli jsme se jet do Malinalca – je to místo, který mi už bylo několikrát doporučeno, a není úplně daleko od Tolucy, tak proč ne. Do Malinalca jsme přijeli tak v půl 7 večer, naštěstí hned jak jsme vystoupili z auta přestalo pršet, a tak jsme zašli do vtipnýho baru, kterej vypadal spíš jak dílna, a pak protože už bylo pozdě jsme si prohlídli klášter jen zvenku, a na aztécký chrámy jsme ani nešli, protože by už taky měli zavřeno. Malinalco je sice moc hezký městečko (Jaime říkal, že vypadá jako městečka v severním Španělsku), ale říkali jsme si, co tady budem dělat. Naštěstí nám osud do cesty postavil krámek s tequilou, a protože měli venku nápis: tequila zdarma, hned jsme tam vlezli. Byl to vkusně zařízenej malej krámek, kde prodávaj domácí tequilu a mezcal ve veškerejch jejich variacích – převážně likéry – něco na způsob našeho vaječnáku, nebo s příchutí pistácií, kávy nebo manga. Všechny chutě hrozně jemný a lahodný. Než jsme stihli s Cristinou ochutnat všechno, co nám nabízel majitel obchodu, kluci už seděli ve druhé místnosti a živě rozprávěli s osazenstvem baru/obchodu. Majitel slavil zrovna třicátiny, takže se sešli jeho známý, z nichž samozřejmě nejhůř bylo rozumět tomu, co nejvíc mluvil. Z mýho pohledu to musela být směs španělštiny a náhuatl, protože to znělo fakt divně..ale všichni ostaní rozuměli a moc se bavili, tak jsem se smála s nima =) Místní nás přemlouvali, že máme zůstat do dalšího dne, protože Malinalco za to stojí, a asi bysme i zůstali, kdybysme nemuseli ráno vracet auto. Tak jsme se rozloučili, a cestou zpět se ještě stavili v galerii jednoho z přátel oslavence – malíře a sochaře Alejandra. Musím říct, že mě jeho věci příjemně překvapily. Moc krásný citlivý obrazy i sochy, v nichž se vždycky objevovaly dvě formy – jedna vnější, z níž se rodila ňáká nová uvnitř. Fakt moc pěkný. Pak jsme se rozloučili definitivně a vydali se na zócalo na jídlo. Nejvíc se nám zalíbila restaurace s mexickým etno interiérem (což tady není tak úplně běžný – většinou se sedí na plastových židlích a kouká na vybledlé cedule coca-coly). Ale tohle byl trošku jinej level, včetně cen =) Ale na evropský standardy pořád ok. Já si dala aztécké palačinky se zelenou omáčkou – trochu piknanti, ale tak akorát, a když jsme se nadlábli, vyrazili jsme spokojeně k domovu. Teď doufáme, že budeme mít možnost vyrazit do Malinalca zas.

jezero Luna