Dechberoucí Guanajuato a San Miguel de Allende

V pátek jsem se rozhodla nevracet se kvůli jedné hodině do Tolucy do školy, nechat holky napospas našim problémům s konstrukcí, a pokračovat v cestě. Jak přesně říká Lonely Planet je San Miguel de Allende plnej americkejch důchodců, ale to mu vůbec neubírá na kráse a půvabu koloniálního městečka. Prošla jsem město, udělala pár fotek, dala si kafe ve Starbucksu, a vyrazila dál – luxusním busem ETN do města Unesco - Guanajuata. Tohle město jsem si zamilovala během chvilky. Úzké uličky, můstky, schodiště, podzemní tunely pro auta, živá náměstíčka, a spousta lidí a hlavně studentů v ulicích. Podle tipu Lonely Planet jsem se ubytovala v hostelu Casa Bertha s moc milým domácím, a vydala se fotit přenádherné městečko. Cestou zpět jsem se stavila v krámku s oblečením a koupila sobě a Mufce ňáký hadříky. V obchodě jsem se dala do řeči s prodavačkou, a za chvíli jsme se dohodly, že spolu večer vyrazíme ven. Zašli jsme na jídlo, pak do jazz baru, pak do clubu, kde hráli ragga jungle (poprvé v mexiku, co jsem slyšela tenhle styl), a nakonec tancovat salsu do dalšího baru. A mimoto jsme celej večer povídaly a povídaly a povídaly. Khoffee je moc zajímavá osoba, a protože má maminku Indku, má takovej klidnej vyrovnanej indickej přístup k životu, a tak i já jsem se rozhodla, že Mexico a Tolucu, a školu tady pojmu po indicku – s přístupem všechno je tak jak má být, nic se neděje jen tak, a všechno má svůj smysl. A je pravda, že do Tolucy jsem se vracela s hodně povznesenou náladou, odpočatá, a rozhodnutá si svůj pobyt tady užít.

PS: tohle odhodlání mi trochu překazila nemoc - angína, kterou mi místní doktor vyléčil 3 injekcema antibiotik. Ještě dobírám prášky,ale už se cítím dobře, tak doufám, že už se to nevrátí.

místní univerzita

já a město

lufa kreslířka

no prostě krása!

Vidím na vulkán!

Dneska byl extrémně povedený den co se počasí týče. Když jsem šla do školy, vycházelo sluníčko za mraky, a slunečno a krásně teplo zůstalo celý den. Jaká nádhera!!
Ja vim, že vy teď máte v Evropě taky babí léto, ale na Tolucu je to přeci jen něco neobvyklého. Tak si užívám sluníčka, sedím na zahradě jen v tílku,a pozoruju králici jak odpočívaj nebo útočej na čivavu, a učinila jsem objev dne - po dvou měsících, co tu bydlim, jsem zjistila, že ze svého okna mám přímo výhled na Nevado de Toluca. Divný je, že jsem si až doteď nevšimla :DD

PS: neustávejte ve čtení - už se chystám napsat další report z Guanajuata

Božské Querétaro

Protože se ve středu 15. září slaví mexickej Den nezávislosti (Día de la Independencia), udělala jsem si delší cestovací prázdniny, a odjela navštívit Julii do Querétara. První, co mě potěšilo při příjezdu, bylo příjemné horké počasí. A pak už mě těšilo úplně všechno: historické centrum Querétara, indiánské slavnosti, tacos na tržišti, oslava Dne nezávislosti, slunečné dny, sopes k snídani, výlet na posvátný monolit Peňa de Bernal, pivo ve stínu, gorditas k obědu, tequila, nákupy, nové náušnice, přímý kontakt s kaktusem - bodlinky vyndavám doteď =), divadlo, procházka nočním Queretarem a k večeři typické ensalladas queretareanas a sangria. Zkrátka Queretaro jsem si užívala plnými doušky, a to hlavně díky Julii a jejím průvodcům pro každý den =) Každý den jsme měli „taxikáře“ a průvodce v jedné osobě – každý den jiného z jejích kamrádů, kteří nás ochotně vozili po všech čertech, a dělali nám společnost =) Má to holka dobře zařízený, měla bych se inspirovat, a taky si v Toluce najít kamarády s auty =) Víc než text nechám mluvit fotky :)

indiánské slavnosti v centru Querétara

akvadukt - symbol Querétara

oslavy dne nezávislosti:klobouky a vlajka, kterou pak někdo ukrad =)

s Julií ráno po oslavách Dne Nezávislosti - neodmyslitelné symboly Mexika: vlajka a "vocho" neboli brouk

(v tomhle speciálně rostly z podlahy rostlinky :)

já se sochou aztéka - povinné turistické foto

procházka nočním Querétarem

další den výlet do Bernalu - klasické zátiší podél cesty

já, Atrur a monolit Peňa de Bernal v pozadí

pohled z hory na městečko Bernal

barevná deka, barevná lufa, a za mnou pohled do údolí

kostelík v Bernalu

díky, Julie!!!

Nevado de Toluca + Malinalco

S mejma španělskejma kolegama jsme se shodli, že o víkendu je potřeba se trochu odreagovat. Tak jsme si v sobotu ráno půjčili auto, a vyrazili na Nevado de Toluca, což je nečinná sopka, na kterou koukáme každej den ze školy (pokud není zataženo). Autem jsme vyjeli do výšky asi necelých 3000 m.n.m. a pak nás čekal ještě delší výstup a krátký sestup k jezerům na dně vulkánu. Jedno se jmenuje Slunce a druhý Luna, a údajně se tady v indiánskejch dobách konaly obřady obětování dětí...brrr...! Tři z naší výpravy ten krátkej výstup vyčerpal natolik, že už nechtěli pokračovat dál, mě a Gabiho lákalo dát si ještě pár výškových metrů stoupání =) A ačkoliv musím říct, že ze začátku jsem skoro nemohla dýchat – nedostatek kyslíku je fakt znát, tak nakonec jsem si zvykla, a ačkoliv jsem se pohybovala fakt pomalu, abych šetřila kyslíkem (tak dva tři kroky – a vydýchat se) a nohy nám místy ujížděli, protože se pod nima sypal štěrk, došli jsme dost vysoko na jedné straně vulkánu. (viz foto – přesně tam, kam ukazuju prstem =) Ostatní nás mezitím čekali spící v autě, a protože bylo ještě brzo odpoledne, a auto jsme měli půjčený až do druhýho dne do rána, rozhodli jsme se jet do Malinalca – je to místo, který mi už bylo několikrát doporučeno, a není úplně daleko od Tolucy, tak proč ne. Do Malinalca jsme přijeli tak v půl 7 večer, naštěstí hned jak jsme vystoupili z auta přestalo pršet, a tak jsme zašli do vtipnýho baru, kterej vypadal spíš jak dílna, a pak protože už bylo pozdě jsme si prohlídli klášter jen zvenku, a na aztécký chrámy jsme ani nešli, protože by už taky měli zavřeno. Malinalco je sice moc hezký městečko (Jaime říkal, že vypadá jako městečka v severním Španělsku), ale říkali jsme si, co tady budem dělat. Naštěstí nám osud do cesty postavil krámek s tequilou, a protože měli venku nápis: tequila zdarma, hned jsme tam vlezli. Byl to vkusně zařízenej malej krámek, kde prodávaj domácí tequilu a mezcal ve veškerejch jejich variacích – převážně likéry – něco na způsob našeho vaječnáku, nebo s příchutí pistácií, kávy nebo manga. Všechny chutě hrozně jemný a lahodný. Než jsme stihli s Cristinou ochutnat všechno, co nám nabízel majitel obchodu, kluci už seděli ve druhé místnosti a živě rozprávěli s osazenstvem baru/obchodu. Majitel slavil zrovna třicátiny, takže se sešli jeho známý, z nichž samozřejmě nejhůř bylo rozumět tomu, co nejvíc mluvil. Z mýho pohledu to musela být směs španělštiny a náhuatl, protože to znělo fakt divně..ale všichni ostaní rozuměli a moc se bavili, tak jsem se smála s nima =) Místní nás přemlouvali, že máme zůstat do dalšího dne, protože Malinalco za to stojí, a asi bysme i zůstali, kdybysme nemuseli ráno vracet auto. Tak jsme se rozloučili, a cestou zpět se ještě stavili v galerii jednoho z přátel oslavence – malíře a sochaře Alejandra. Musím říct, že mě jeho věci příjemně překvapily. Moc krásný citlivý obrazy i sochy, v nichž se vždycky objevovaly dvě formy – jedna vnější, z níž se rodila ňáká nová uvnitř. Fakt moc pěkný. Pak jsme se rozloučili definitivně a vydali se na zócalo na jídlo. Nejvíc se nám zalíbila restaurace s mexickým etno interiérem (což tady není tak úplně běžný – většinou se sedí na plastových židlích a kouká na vybledlé cedule coca-coly). Ale tohle byl trošku jinej level, včetně cen =) Ale na evropský standardy pořád ok. Já si dala aztécké palačinky se zelenou omáčkou – trochu piknanti, ale tak akorát, a když jsme se nadlábli, vyrazili jsme spokojeně k domovu. Teď doufáme, že budeme mít možnost vyrazit do Malinalca zas.

jezero Luna

až sem jsme vylezli

a jakmile jsme vylezli, během 2 vteřin se zatáhlo, takže jsme z výhledu nic neměli...

pohled na Tolucu, když se mraky opět rozestoupily

cesta do Malinalca, aneb jak se cestuje Mexičanům za větru a deště

bar/dílna v Malinalcu

Malinalco

První nocovka

Dříve zmíněná mexická produktivita práce své následky. V pátek 11. září jsme měli odevzdávat v ateliéru architektonickou studii. Ve středu jsme zkonzultovali náš návrh, a měli jsme čtvrtek na to, abychom něco změnili, dodělali, a připravili na prezentaci. Nutno říct, že nám chybělo v podstatě všechno.

Ve čtvrtek ráno jsme se sešli na desátou (já po zkušenostech přišla v půl 11, ale stejně se ještě nepracovalo – povídalo se, přemýšlelo se o materiálu na model, a tak se různě zevlilo. Pak se šlo na hodinu na snídani (já už v tuhle dobu začla pracovat na půdorysech), a tak v jednu ve dvě odpoledne se začalo intenzivně pracovat. Mezitím jsem dávno vzdala veškeré snahy o uspíšení práce nebo o zvýšení efektivity, a tak jsem prostě pracovala na svejch částech, a pak na modelu. Na tom bylo nejvtipnější to, že ačkoliv jsme měli nakoupenej materiál, nikdo nevěděl, jak model uděláme, tak jsem si vymyslela jak, a model udělala. Většinou bejvá postup opačnej – nejdřív se vymyslí, jak se bude dělat model, pak se nakoupí materiál, a pak se vyrábí. To už byla asi čtvrtá ranní, a všichni jsme ztratili sílu komunikovat – holky neměly evidentně sílu mě poslouchat, a já neměla sílu mluvit. Tak jsme se každá ponořila do své práce, a dodělaly jsme to po svém. Kolem osmé ranní jsem se pustila do ručně kreslených perspektiv, a musím se pochlubit, že se mi vyloženě povedly =)

Nakonec jsme všichni všechno stihli do hodiny odevzdání, ale trochu s jazykem na vestě.

Závěr byl docela překvapivej – profesor si nechal ukázat všechny návrhy na modelu terénu (tu kterou děláme, resp. oni – já už se toho neúčastním – od začátku semestru), a pak bez toho, aniž by se vyjádřil k naší práci na projektu, jal se kritizovat model terénu =) Různý drobný nepřesnosti, protože papír je fakt blbej materiál na tak velkou maketu, a vybouleniny, protože je ve škole hrozně vlkho, a papír se kroutí. (to, co jsem já říkala už na začátku, ale bylo mi odpovězeno, že až se to přilepí, tak se to vlnit nebude –cháá!!! Takže zavládlo hromadné zklamání, a nikdo neměl sílu se s profesorem dohadovat, co s modelem terénu. Pak proběhly konečně konzultace našich návrhů – my máme nejkomplikovanější část s konstrukcí – ale v podstatě dobrá práce a celkově myslím, že hodnocení pozitivní. Až na to, že téměř všechno budeme muset předělat, ale to jsem tušila už na začátku =)

Po odevzdávkách jsem se odebrala domů, najedla se, umyla se, pustila si radio pohádka a usnula – kolem čtvrté odpolední...přes 30 hodin bez spánku...

Nocovky fakt nemám ráda, a snažím se jim předcházet, co to jde, tady to ale vypadá, že je budu mít každej parciál (tzn. každej měsíc – tzn. ještě 3x =(

moje kresbičky

profesor a příprava modelu

náš model

takhle probíhaly závěrečné konzultace - spící osoba v pozadí

Každodenní život

Už tu jsem ňákej ten pátek, a už si pomalu začínám zvykat na každodenní Mexiko, a můj způsob života tady se začíná trochu zabíhat zatím do mělkých kolejí.

Aspekt první: škola
Jsem ve škole každý den. Ačkoliv mám jen dva předměty (normálně mají studenti 5-6), tak ve škole trávím velkou část týdne. Na atelier máme sice charismatického profesora, ale požaduje obrovské množství práce, které se sice odvádí v mexické kvalitě, ale přesto zkonzumuje spoustu času.
Aspekt druhý: doprava

Každý den jezdím do školy, a každý den nosím víc a víc věcí. Notebook, bloky na kreslení, oblečení na cvičení, obrovské kartony na model, dneska jsem táhla kostýmy na malé divadlo na teorii architektury. A tahkle ověšená se trmácím jeden kilometr pěšky na zastávku, pak honím autobus, protože si občas nevšimne, že na něj někdo mává, lovím v peněžence 6 pesos na zaplacení, a už nemám jakou rukou se držet, tak se kymácím po autobuse. To, že na mě všichni civí ani nemusím připomínat. No, a cestou ze školy mám usnadněné odchytávání autobusu, ale zato téměř vždycky prší, tudíž mám cestu zpět zpestřenou o uhýbání cákajícím loužím.

Aspekt třetí: počasí
Toluca je nejvýše položené město z celého Mexika. Tudíž je tady přes den teplo,( tak 20 C) ale přes noc a ráno je fakt kosa. A k večeru prší. Období deštů by mělo trvat asi do konce října, než se ochladí ještě víc. To mám ale pěkné vyhlídky, s kufrem plným letního oblečení...

Aspekt čtvrtý: jídlo

Z Čech se mi nejvíce stýská po nakládaným hermelínu. Tak jsem si naložila vlastní, pekelně drahý dánský sýry brie, a očekávám alesoň podobný výsledek (držte palce). Sýry tu nemaj nic moc - při vzpomínce na Vaduz jen zamačkávám slzu v oku. Brambory, tak jako je konzumujeme my, se tu taky vyskytujou velmi zřídka - nejvíc se potkávám s chipsama a hranolkama, dokonce v supermarketu v oddělení zeleniny mají v přepravce dohromady tak kilo brambor, takže jsem si je radši ani nekoupila, abych jim to všechno nevykoupila :)
Aspekt pátý: čivava
O vztahu s Tailou jsem se chtěla rozepsat víc. V životě jsem neviděla hloupějšího (a ošklivějšího) psa. Když přijdu domů běží ke mně, vítá se, ale jakmile se pohnu jakýmkoliv směrem, lekne se, a začne utíkat, shodou náhod utíká vždycky kus přede mnou, takže si myslí, že ji honím, a dostane strach :) Vůbec nikdo ji necvičil, takže loudí, dělá bobky po bytě, a leze do postele. Ale já jsem pro ni něco jako nový diktátor, který se náhle přistěhoval. Nedávám jí ze svýho talíře, ani ji nedovolím vlézt do postele, ani honit králíky. Myslím, že si na sebe pomalu začínáme zvykat :)

Je toho víc, a dalo by se o tom psát donekonečna, ale tohle jsou asi nejzásadnější body, abyste měli přehled. Jinak to vypadá, že jak jsem se těšila, že budu mít spoustu volného času, tak to bylo hodně předčasné, a že můj pobyt v mexiku uteče jako nic, protože se skoro nezastavím.
(pro přehlednost - zbývá mi už jen 105 dní..toto letí!!!)

Pie de la Cuesta/Acapulco

(konečně jsem se dostala k dalšímu zápisu =)

Co se stalo od posledně? kromě toho, že práce do školy nabobtnala do nečekaných rozměrů, a potkala jsem se se dvěma češkama, který tady žijou ve čtvrti zbohatlíků, a jsou provdaný za tlustý mexikánce, jsme si taky udělali se španělama výlet na pláž - směr Acapulco.
Museli jsme odjet v pátek hned po škole, abysme po dvou hodinách dojeli do DF, a odtud další hodinu, abysme se dostali z nekonečného města, a pak pěkných pár hodin v autě (naštěstí luxusní Jeep), abysme dorazili na pláž. Ale ten pocit stál za to. Písek, rozbouřené moře, a i o půlnoci takové vedro a vlkho, že jsme museli zůstat ještě dlouho vzhůru, a užívat si ten rozdíl oproti studené Toluce. Bydleli jsme v malém hotýlku hned na pláži, s teráskou a s hamakou, takže se dalo relaxovat v hamace, a přitom koukat na moře. A to jsme taky dělali celý následující den, který jsme zahájili v plážovém baru hned vedle hotýlku čerstvým pomerančovým džusem a tacos s mariscos (různý mořský potvory). Moře bylo neuvěřitelně teplý, a taky dost divoký, takže se dalo tak maximálně skákat do vln, a i to bylo dost náročný. Když jsem se pustila moc daleko, nebo se nechala smést vlnou, točila jsem se ve vlnách jako v pračce, a nemohla se vymotat...pár takovejch zkušeností mě ale naučilo, a pak už jsem věděla jak na to :)
Výlet byl ve znamení odpočinku, a dobrého jídla. K obědu jsme si poručili místní specialitu - rybu Huachinango - a k pití si španěl Jorge dal kokos. Já jsem ho taky ochutnala, ale byla jsem ráda, že jsem si ho neobjednala taky :) Byl utrženej přímo z palmy, která rostla opodál, osekanej, a připravenej ke konzumaci - tudíž teplej, a já se svojí nechutí ke kokosu ....no, ale musím uznat, že minimálně způsob servírovaní je zajímavej, a navozuje nefalšovanej pocit exotiky :)
Večer jsme zamířili do Acapulca - do nejznámější čtvrti barů a diskoték. Nakonec jsme si vybrali bar s hodně typickým názvem - Disco beach, a ke vstupu za 200 pesos jsme dostali trička, a open bar. Uvnitř sice bylo poloprázdno (není sezóna), ale hudba byla dobrá (zatím to nejlepší, co jsem tady zažila) a tak jsme popíjeli tequilu sunrise, a tančili za svitu měsíce s výhledem na pláž =)
Druhý den jsme se zdrželi na pláži až do pěti do odpoledne (z hamaky se tak těžko vylejzá:), a tak jsme měli pak co dělat, abysme dorazili zpátky do DF, a stihli náš poslední autobus do Tolucy, kterej odjížděl v 11 večer. Bylo to tip ťop, ale stihli jsme ho. A druhý den ráno do školy jsem samozřejmě nešla, protože jsem byla z celého toho výletu tak unavená, že jsem se ráno prostě nemohla zvednout :)

hotelovej bazén
výhled z terasy
odpočinek v hamace
ryba Huachinango

příprava kokosu

cesta zpátky - každodenní Mexiko

pohoří Sierra Madre